Iveta Kováčová - hlasatelka České televize, zpěvačka


Narodila se v roce 1963 jako prostřední z osmi dětí v romské rodině v severočeské Kadani. Vystudovala střední pedagogickou školu a šest let učila mateřských školkách. Už od mala chtěla být zpěvačkou a splnilo se jí to, "prozpívala" se až k rolím v muzikálech Krysař a Hair. Od roku 1998 se objevuje na obrazovce České televize, kde pracuje jako programová hlasatelka. Třináct let žije s redaktorem České televize Otakarem Svobodou a společně vychovávají syna Abrama.

Jak Ivetu Kováčovou diváci přijali?

Za celou dobu jsme zachytila pouze jednu negativní reakci. V maskérně jsem náhodou vzala telefon a vyposlechla si: "Máte tam romskou hlasatelku, vyřiďte jí, že je strašná a nedá se na ni koukat. Nic proti Romům, ale nemáte tam nějakou hezčí?" Ujistila jsem tu paní, jak moc ji chápu a že v tom něco udělám," řekla týdeníku Květy Iveta Kováčová.

Sestra Atanázia (Mgr. Mária Holubová)

Řádová sestra Atanázia, civilním jménem Mgr. Mária Holubová, se věnuje pastorační činnosti mezi Romy v Bardějově na Slovensku, kde založila i dětský pěvecký soubor Devleskere čhave (Boží děti). Narodila se v roce 1952 a vystudovala střední zdravotnickou školu v Prešově. V roce 1972, tedy v době, kdy byli duchovní pronásledováni a řády zakázány, vstoupila do Řádu sv. Bazila Velikého, který patří pod Řeckokatolickou církev. Zpočátku v něm byla tajně. Sestry Baziliánky tehdy pracovaly v Bardějově v ústavu pro mentálně postižené chlapce, kde sestra Atanázia spolu se svou spolužačkou ze zdravotnické školy mohla uplatnit své vzdělání. Vedoucí zařízení však nevěděl, kdo tyto ženy jsou, protože v ústavu pracovaly i civilní sestry. Šestnáct let tam žily "v civilu", řeholní oděv nosily pouze tajně. Večer v soukromí se vždy převlékly do řeholního obleku a ráno zase do civilu. Avšak důležitější než šaty byl vnitřní pocit. Poprvé se sestra Atanázia mohla objevit na veřejnosti v řeholním oděvu v roce 1988, kdy už se schylovalo k pádu komunistického režimu.

Sestra Atanázia je Romka a svůj řeholní život zasvětila pomoci Romům. Ještě v dobách totality, kdy žila v Bardějově, začala Romy vyučovat náboženství. I když se nejdřív neodvážila vstoupit do romských osad, oslovila ji jednou jedna maminka, která sice nevěděla, že je sestra, ale věděla, že chodí do kostela. Ptala se, zda by Atanázia nemohla požádat kněze, aby její dcery připravil na přijímání. Kněz řekl: "Vždyť jste sestra, tak je můžete připravovat vy." A přes tuto rodinu se dostala mezi Romy. Začala se s nimi scházet a dospívající i dospělé připravovat na přijímání - to vše tajně. Když se pak odstěhovala do Trenčína, psali jí dopisy, že se má vrátit a že se další lidé chtějí připravovat k přijímání. A tak dvakrát týdně chodila do rodin. Později požádala, aby se mohli setkávat v bardějovském kulturním domě na Poštárce a bylo jí vyhověno. Jelikož už se psal rok 1990 a Romové chtěli mít svůj vlastní kostel, zažádalo se a bylo povoleno, aby se kulturní dům přestavěl na kostel.

I v dnešní době toho sestra Atanázia s Romy hodně podniká - společně jezdí na letní tábory, na výlety, založili pěvecký soubor, se kterým jezdí na zájezdy, na romské festivaly. Zpívali také v Římě během obřadu blahořečení Ceferina, prvního blahoslaveného Roma. Na tuto práci není sestra Atanázia sama - spolupracuje se salesiány a po umělecké stránce vede pěvecký soubor mladá učitelka hudby.

Od roku 1992 sestra Atanázia působí také v obci Jarovnice, která byla velmi postižena povodněmi. Dva roky tam učila na romské základní škole katechismus a zavolala tam bratry salesiány, s kterými spolupracovala v Bardějově. Romové si v Jarovnici sami dokázali postavit vlastní kostel, jen vysloveně odbornou práci dělali specialisté. Peníze na něj byly většinou ze zahraničí a ze sbírek mezi Romy. Samozřejmě se našli i lidé, kterým se to moc nelíbilo - jak časopisu Amaro gendalos sdělila sestra Atanázia: "Také se ozvala kritika, proč se nestaví raději domky, jenže my máme takovou filosofii: Když se člověk dokáže vzbudit po duchovní stránce, dokáže se potom postavit i po té materiální. Máme třeba zkušenosti z komunistické éry, kdy se postavily bytovky, a pak si ne-Romové stěžovali, že je Romové ničí. Důležité je totiž najít smysl života, nějaký cíl. Ta práce, co děláme my, duchovní, se může zdát třeba zdlouhavá... Když někam přijdeme a řekneme, jak chceme pracovat, tak řeknou: Tak dlouho? Jenže my víme, že nejde prostě jen tak přijít, překopat rychle člověka a zase zmizet."

Věra Bílá - zpěvačka


Zpěvačka Věra Bílá se narodila 22. května 1954 v Rokycanech v muzikantské rodině Giňů. V patnácti letech začala žít se svým manželem Františkem, se kterým po deseti letech adoptovali syna Františka. Svou dráhu zpěvačky začala na rodinných slavnostech, svatbách a zábavách s cimbálovou muzikou svého otce Karola Giňi. Dnes vystupuje se svou skupinou Kale v koncertních sálech a klubech po celé Evropě i v Severní Americe.

Věra Bílá na sebe a svoji kapelu upozornila v roce 1995, kdy vyšlo za vydatné producentské pomoci zpěvačky Zuzany Navarové album Rom pop, na kterém své vlastní skladby představila skupina Kale. Pro mnohé byla tehdy již čtyřicetiletá zpěvačka z Rokycan skutečným objevem, přestože se muzice věnuje od dětství.

V roce 1998 vydala skupina Kale s Věrou Bílou druhé album Kale kalore (což by se dalo do češtiny přeložit jako Černí čerňoučtí) a dokázala vyprodat desítky evropských sálů. Ve Francii ji zbožňují, v Kanadě jí prý dokonce nabídli trvalý pobyt a ve Spojených státech byla hvězdou festivalu romské kultury z celého světa.

"Když mi Bůh nedal děti, vynahradil mi to něčím jiným," říká Věra Bílá.

Dalo by se říci, že je hvězda, jenže Věra Bílá zůstává svá - úspěch ji nezměnil ani v nejmenším. Nadále žije ve svém skromě zařízeném malém bytě v Rokycanech a nadále všem novinářům opakuje, že je jen obyčejná ženská. O obyčejném životě neobyčejné zpěvačky a ženy je i film Černá a bílá v barvě, který téměř rok natáčela režisérka Mira Erdevički a který měl premiéru na jaře roku 1999.

Ve filmu, stejně jako ve všech rozhovorech, Věra Bílá říká, že se sama nikdy nesetkala v České republice s rasismem a že by nikdy Českou republiku neopustila. "Já bych nikdy nikam neodešla. Všude se musí pracovat. Nikde nelítají pečení holubi do huby. Ani v Kanadě. Většina z těch, co odcestovali, se nakonec vrátila zpátky. Kdyby se tam měli dobře, nikdy by to neudělali. Narodila jsem se v Rokycanech a tady chci taky umřít. Mám tu svou rodinu. I když žít tady není někdy snadné. Manžel a syn jsou nezaměstnaní a já musím živit rodinu, platit nájem a další poplatky," řekla v rozhovoru pro Zemské noviny Věra Bílá (Zemské noviny, 12. 9. 1998)

Právě finance se zpěvačce málem staly osudnými... Věra Bílá byla totiž obviněna, že neoprávněně dostávala sociální dávky, ale nakonec byla obžaloby zproštěna.

Ondřej Giňa ml. - moderátor České televize


Koncem roku 1998 se objevil ve vysílání České televize první romský moderátor zpravodajství. Tmavé vlasy, hezké uhrančivé oči, hluboký a příjemný hlas a přirozené vystupování. Tak by se dal popsat Ondřej Giňa, který byl hned na roztrhání a rozhovory s ním se objevily snad ve všech českých novinách a časopisech. Kdo je první romský moderátor?

Ondřej Giňa se narodil 22. 2. 1971 v Rokycanech. Pochází z rozvětveného rodu Giňů, který přišel do Rokycan po válce ze Slovenska a jehož členové patří k předákům romské komunity v Rokycanech - otec Ondřej Giňa je známý romský aktivista.

Ondřej Giňa se vyučil kuchařem, ale protože ho práce v kuchyni příliš nebavila, začal pracovat jako valcíř kovu v železárnách. V roce 1992 pracoval v nově založené romské nevládní organizaci Fond porozumění a naděje a díky přehledu romského hnutí v ČR se stal korespondentem mezinárodní romské agentury Romnews Romského národního kongresu.

V září 1998 vyhrál konkurs Českého rozhlasu na romského redaktora a v Českém rozhlase působil jako redaktor stanice Radiožurnál do února 1999. Ještě jako redaktor Radiožurnál dostal nabídku České televize pracovat jako moderátor zpravodajství České televize. Zpočátku moderoval ranní a noční zprávy jako externista, ale postupem času se rozhodl do České televize přejít na plný úvazek.

S manželkou Janou, která pracuje jako úřednice, žije v Rokycanech a má syna Ondřeje.

V září 2000 proběhla médii zpráva, že je Ondřej Giňa obviněn pro podezření z neoprávněného pobírání sociálních dávek.

Ondřej Giňa k tomu sám pro časopis Reflex v článku Judity Bednářové (srpen 2000) řekl:

"Od roku 1995 jsme nebrali dětské přídavky na mého dnes desetiletého syna. V roce 1998 jsem se dozvěděl, že můžeme zpětně požádat o přídavky a státní vyrovnávací příspěvek. Dohromady to dělalo asi šest stovek měsíčně. Vyplnili jsme příslušné formuláře, podali je a příspěvky za ty tři roky dostali. V té době jsem ještě nebyl zaměstnancem ČT, tam jsem nastoupil až o rok později, kdy už jsem žádné dávky nepobíral. Po dvou letech zjistili, že v mém případě vznikl přeplatek a škoda asi 25 000,- Kč. Peníze jsem tedy samozřejmě vrátil. Škoda sice byla uhrazena, ale trestní stíhání je proti mně vedeno..."

Poté, co byl Ondřej Giňa obviněn, nastoupil začátkem července po dohodě s vedením České televize na dovolenou. Po návratu z dovolené přestal moderovat hlavní zpravodajskou relaci a podílel se na přípravě zpravodajských pořadů.

Po necelých dvou letech se Ondřej Giňa na obrazovku České televize opět vrátil v reportážích zpravodajského pořadu Večerníky, ve kterém ho můžeme vídat i dnes.

Cítí se Ondřej Giňa svázán tím, že je první Rom, který moderuje zprávy v v České televizi?

"Nutí mě to k tomu, abych se stále snažil a zlepšoval. Myslím, že to pomalu přispívá k tomu, aby se tu začaly odstraňovat společenské jevy, které jsou založeny na předsudcích a stereotypech." (Zemské noviny 12. 2. 1999)

Co si myslí Ondřej Giňa o vzájemném soužití Čechů a Romů?

"Zatím spolu neumíme žít. Jedna komunita nerozumí té druhé a ani se navzájem neznají. Mají ze sebe jen strach. Důvodů, proč tenhle vztah vznikl je řada a nerad bych je připisoval striktně jen jedné straně. Lidé se musí o problém společného soužití víc zajímat, protože to stále přehlíželi a nakonec to došlo tak daleko, že Romové začali odjíždět z České republiky." (Zemské noviny 12. 2. 1999)

Co si myslí Ondřej Giňa o emigraci?

"Kdybych žádal o azyl, musel bych mít pádné důvody. Například kdybych měl strach o své děti nebo pocit, že mi moje země nezaručuje to, co ostatním občanům jen proto, že mám jinou barvu pleti. Emigrace je rozhodnutí každého člověka. Nechci emigrovat. Na druhé straně dokážu pochopit ty, kteří emigrovali, protože vím, co prožívají." (Zemské noviny 12. 2. 1999)